Ze dna se dá odrazit jen nahoru

Mezi paralukostřelci patří český závodník David Drahonínský mezi světovou elitu. Loni v Tokiu získal už druhou individuální zlatou medaili na paralympijských hrách, je rovněž držitelem několika světových rekordů. A to vše ve sportu, který na něj, jak sám říká, tak trochu zbyl.

Jak jste se dostal zrovna k lukostřelbě?

Po úrazu v roce 1999 jsem nastoupil na obchodní akademii v Janských Lázních, která se specializuje na vzdělávání tělesně a zdravotně postižených. Na akademii fungoval sportovní klub a v rámci aktivit tohoto klubu jsem si vyzkoušel různé sporty. Začal jsem s bocciou, což je něco jako pétangue, a zkusil jsem i lukostřelbu s paní trenérkou Julií Králíkovou. V boccie jsem skončil na mistrovství Evropy na 4. místě, ale před světovým šampionátem, který byl kvalifikací na paralympiádu, se změnila klasifikace a já jsem byl pro tento sport moc zdravý. Takže mi zbyla lukostřelba.

Vaše kariéra se vyvíjela úctyhodně…

Od roku 2001 jsem začal aktivněji střílet, v roce 2003 mi svaz koupil první závodní luk. Jel jsem na mezinárodní závody, kde jsem skončil předposlední. Ale jak se říká, ze dna se dá odrazit jen nahoru. Paní trenérka mi ale řekla, že když budu trénovat, mohl bych vyhrát paralympiádu. Od té doby se věnuji lukostřelbě hodně. V roce 2008 jsem získal na paralympiádě v Pekingu svoji první individuální medaili poté, co jsem skončil na mistrovství světa dvakrát čtvrtý. Můj první start na olympiádě byl hned zlatý, tím jsem si laťku nastavil hodně vysoko.

Na jakou paralympiádu nejraději vzpomínáte?

Na ty dvě zlaté. V Pekingu jsem vyhrál poprvé, tehdy tam byli i diváci. Nyní v Tokiu jsem zvítězil znovu, ale už bez diváků. Ale i tak to bylo velmi emotivní, protože před paralympiádou zemřel táta. Slíbil jsem mu, že pro něj vyhraju. I když byl tento závod bez diváků, byl pro mě nezapomenutelný. Táta se mnou předchozí paralympiády jezdil jako asistent. Tady poprvé nebyl a bylo to pro mě velmi těžké.

Chystáte se na paralympiádu do Paříže?

Uvidíme, co mi dovolí zdraví. Když budu v pořádku a budu moci dál trénovat, chtěl bych se nominovat. Ale uvidíme, co bude za rok, to je ještě dlouhá doba. Příští rok by mělo být mistrovství světa v České republice, kde bude první šance nominovat se do Paříže.

Do kolika let lze tento sport provozovat?

Můj soupeř, kolega a kamarád z Velké Británie, ukončil kariéru před Tokiem a bylo mu 63 let. Nedávno jeden můj kamarád říkal, že když mi je 39 let, že bych ještě na 7 paralympiád mohl jet. Jsem zvědavý, ale myslím si, že mě lidé budou mít už plné zuby. Jestli pojedu ještě sedmkrát.

Jak vás vnímají soupeři?

Soupeři i jejich trenéři mě velmi dobře znají. Díky tomu, že mluvím anglicky a německy, mám mezi nimi i přátele. Když přijedu na závody, promluvíme spolu, bavíme se. Ale cítím od nich velký respekt. Znají mě od začátku kariéry. A když nastupujete proti někomu, kdo má 6 medailí z olympiády a 10 z mistrovství světa, nedokážete se od toho tak snadno oprostit a koncentrovat se na to, že také umějí střílet. Což je moje výhoda.

Jaké máte zázemí ke sportovní přípravě?

Není to jednoduché. Díky tomu, že mám medaile, dostanu se ke státní podpoře. Ta je ale závislá na rozpočtu a přes svaz se ke mně peníze dostanou až v květnu. Což není jednoduchá situace. Ale některé věci se zlepšily. Například po Tokiu jsme poprvé dostali stejné finanční odměny jako zdraví sportovci. Určitě by bylo možné některé věci zlepšit. Ale byl jsem vychovaný tak, že se mám snažit sám, a když něco chci, tak pro to musím něco udělat.

Kolik stojí sportovní vybavení?

Jedno lukostřelecké vybavení s příslušenstvím stojí kolem 120 tisíc. S mojí kadencí tréninků a závodů potřebuji dva luky na sezonu. Kvůli tomu, že financí není tolik, nemohu si koupit každou sezonu nový luk. Mám tedy i starší, s nimiž trénuji, a na závody mám dva.

Založil jste projekt DD Para Archery, který pomáhal vyhledávat vaše následovníky…

Projekt byl kvůli koronaviru ukončen. Jeho základem bylo to, že jsem jezdil do Kladrub, kde si lidé čerstvě po úraze mohli vyzkoušet střelbu z luku. Což v době zákazu návštěv nebylo možné. Jsem ale členem Sportovního klubu Jedličkova ústavu, nebo když se mi někdo ozve, že by si chtěl lukostřelbu vyzkoušet, není problém. Dokážu mu poradit, co si má koupit. V současné době jsou další 4 postižení lukostřelci, s nimiž spolupracuji, a také i několik zdravých, kteří se díky mně dali na lukostřelbu.   

Základna se tedy rozšiřuje?

Česká republika má v mojí kategorii další 3 lidi, kteří jezdí na závody v mezinárodní kategorii. Těm jsem pomáhal na začátku, ale nyní už trénují se svými trenéry. Potkáváme se na závodech. Je to lepší, když je nás více. Když slyšíte češtinu a u večeře si můžete povídat česky. Problém ale je, když ti sportovci nezískají medaili jako já, nedostanou žádné peníze na přípravu a prostředky si musejí shánět sami, ať už v rámci kraje, sportovního klubu či místa bydliště.

Funguje nějaká spolupráce napříč sportovním odvětvím?

Žádná podobná spolupráce není. Minulý rok se mi ale ozval sportovní klub vozíčkářů Praha, který organizuje různé sportovní aktivity pro lidi s handicapem. Byl jsem součástí jednoho jejich sportovního víkendu, který organizovali v Nymburce. Bylo to asi 60 handicapovaných lidí a jejich doprovod, celkem tak asi 120 lidí, kteří si tam vyzkoušeli lukostřelbu.

Vy trénujete i se zdravými sportovci…

V tomto je lukostřelba skvělá, protože se mohu připravovat se zdravými sportovci. Bydlím v Praze v  Čakovicích a jezdím do Klecan a Odolene Vody nebo i do Hradce Králové. Mám dva kamarády, Martina a Pavla, s nimiž trénuji. Kluci jsou už nyní lepší než já, ale pro mě je výhodnější, když trénuji s někým, kdo je lepší, tak mě to posouvá. I v rámci České republiky pořádají jednotlivé kluby závody, kterých se mohu účastnit, stačí jen zaplatit startovné v řádu stokorun. Takto mohu skoro každý víkend jet na závody.

Co vás ještě baví kromě lukostřelby?

Rád jezdím na kole, plavu a mám moc rád divadlo nebo koncerty. I když jsem kvůli situaci už dlouho nikde nebyl, doufám, že se to brzy změní.

Jaký vztah máte k autům?

Auto je pro mě svoboda. Díky autu se dostanu do práce, na trénink, na rehabilitaci, když jsem dříve studoval, tak do školy. Je to pro mě každodenní pomocník. K autům mám vřelý vztah, ale vím o něm jenom to, že se do nádrže musí natankovat benzin.

Jaký model vás zaujal?

Před několika lety jsem měl možnost svézt se v Tesle a bylo to skvělé svezení. Akorát nemá tak velký kufr, kam by se vešel vozíček. Moc se mi líbí Mercedes Vito, ale to jsme úplně v jiné cenové relaci, než jsem já schopen uživit. Mám zkušenost se škodovkou a nedám na ni dopustit. Za svoji vozíčkářskou kariéru jsem měl tři oktávky a jednoho superba.

Navázal jste spolupráci s Arvalem. Jak jste se potkali?

V rámci zaměstnání jsem měl k dispozici auto na operativní leasing. Ten ale skončil. A protože jsem auto potřeboval, prostřednictvím svého zaměstnavatele jsem oslovil Arval, zda bych si mohl auto odkoupit. A když jsem dal do placu své úspěchy v lukostřelbě, Arval se rozhodl mi slevit 100 tisíc z ceny vozu, za což jim moc děkuji.

Jak byste popsal zkušenost s operativním leasingem?

Operativní leasing je skvělý. Je výborné, když máte na 3 či 4 roky úplně nové auto a jediná starost je, že tankujete a třikrát do roka zajedete do servisu a nemusíte se vůbec o nic starat. Dříve jsem měl starší auto, ale byl jsem každý druhý měsíc v servisu, platil jsem opravy a ještě jsem byl týden bez auta. Pro člověka na vozíku, který potřebuje auto, na které se může stoprocentně spolehnout, je to skvělá věc.

David Drahonínský

Věnuje se lukostřelbě s kladkovým lukem. Na paralympijských hrách získal šest medailí, z toho čtyři v individuální kategorii. První zlato získal v Pekingu v roce 2008, další loni v Tokiu, kde přidal i stříbro ze soutěže družstev. Kromě samotného závodění se věnuje také osvětě a ukazuje handicapovaným lidem krásy lukostřelby. Kromě tohoto sportu se věnuje také jízdě na kole a plavání, rád navštěvuje kina a koncerty.